Už dávno nejsem úplně malá dívka, ale stále ještě nejsem velká, natož dospělá. Nevím, jestli nyní prožívám to „ono nejkrásnější“ období lidského života, jak se mi čas od času snaží někteří vysvětlit, tedy tu bezstarostnost končícího dětství a očekávání nekonečných možností dospělosti. Ale již dobře vím, nebo spíše tuším, že to s těmi pocity bude tak nějak na půl. Mám totiž štěstí i smůlu v jednom zvláštním. Učím se vnímat, vidět svět hudbou. Hudba vede člověka ke světu citů, emocí, prožitků a přemítání. Tím přemítáním myslím tu smůlu. Často totiž myslím na věci, o kterých bych ještě přemýšlet nemusela, ale vím, že to je má cesta.

Bylo to docela nahodilé, tedy mé setkání s Hudbou. Jako téměř každé poslušné dítě jsem poslechla svou maminku a usedla ke klavírů, abych splnila svou dětskou povinnost. Nevím a nepamatuji si, kdy přesně nastal ten okamžik, kdy jsem ve svém hraní uslyšela svou Hudbu. Ne hlas not, těch neposedných puntíků, s kterými se tolik dětí trápí a neví si rady. Ne obyčejnou melodii, která se proplétá mezi notovými linkami. Myslím Hudbu, jako soubor zvuků, kompozic, nálad, světel, barev, světů, myšlenek, snů, radosti, štěstí, smutku, lidí, krajů, rostlin… Obávám se, že nedokáži říci, vyjádřit přesně ten pocit, který dnes při poslechu té své Hudby vnímám.

A to je nyní ten můj velký problém. Učím se žít s novým smyslem. Mám na mysli takový ten obyčejný lidský smysl, jako je hmat, čích či sluch. Já vidím, hmatám, cítím svět svou Hudbou. Sáhnu na klávesy a chápu pocit, který měl podle všech zákonů již dávno odejít s fyzičnem autora, ale já cítím, že je v Hudbě zde. Promlouvá a přemlouvá k prožívání. Je to současně krásné a veselé. Je to současně krásné a smutné.  A já s úžasem bdění poslouchám a žasnu nad silou Hudby.

Stále více přemýšlím o tom, co mne to potkalo, co se to s mým životem stalo. Ale není přece nutné na vše znát odpověď hned, nyní a navíc, když toho mám tolik před sebou. Ale vím, že chci jít dál svým životem s tím obrovským pokušením, kterým je touha poznat tajemství mé Hudby. Jen se bojím toho, abych nebyla na této cestě sama a nepochopena. Chci proto hrát všem vám, kteří chcete prožít něco zvláštního, výjimečného, něco, co prožívám při poslechu mé Hudby já.

Kdykoliv budete toužit po své Hudbě, budu ráda, když si mne na těchto stránkách poslechnete. Já vám kousek z té mé Hudby nabídnu. Můžeme spolu snít a toulat se vesmírem Hudby. Stačí jen položit ruce na klaviaturu, počkat až přijde sem k nám autor, který se jistě zastavil u jiné takové dívky někde v Japonsku, která také právě otevřela svou partituru a dychtivě hledá pocit, který byl do not kdysi dříve ukryt, a můžeme začít snít.

Jsem ráda, že jste si našli chvíli na tu mou a vaši Hudbu, poslouchejte…

Vaše  Magdaléna Kovářová